18.kapitola: Pálí to

25. prosince 2009 v 18:46 | Arinka |  Winner
Z minulého dílu:
,,No páni!" zopakoval Stan.
,,Co je?"
Ale už jsem nepotřebovala odpověď.
Lístek hořel. A čím déle jsem se na něj dívala, tím byl plamen silnější.
,,Už uběhlo deset minut," řekl Stan.

Bylo to neuvěřitelné. Nádherné. Nemožné a přesto snadné.
Lístek v mé ruce vzplanul ještě větším plamínkem. Zapálit něco pouhým pohledem, to byl úžasný pocit.
Po chvilce mi na ruce zůstala trocha popelu, který okamžitě rozfoukal jemný vítr.
Ohromením jsem se nemohla ani hnout, pořád jsem se dívala na prázdnou ruku. To ale trvalo jen vteřinku, protože vzápětí začla pálit dlaň, jako bych se spálila. Překvapeně jsem vyjekla.
Stanovi to přišlo děsně vtipný, protože se mi začal smát a nemohl přestat. ,,Co jsi čekala, že se stane? Ohýnek neplatí jenom na listy!" utahoval si ze mě.
,,No jo.. Neuvědomila jsem si to," bránila jsem se a podívala se na něj.
V tu ránu začal na místě poskakovat a uhýbat před imaginárním nepřítelem. Otočil se ke mě zády.
,,Sss! Au! Nech toho! Nedívej se na mě! To pálí! PŘESTAŇ!"
Rychle jsem se podívala do země, z které se začalo okamžitě kouřit, ale nevěděla kam jinam bych se měla dívat, abych nic nepodpálila.
,,Au! Doprdele, budu mít puchýře.." uklouzlo Stanovi. Slyšela jsem, jak se hladí na zádech.
,,Promiň, tohle jsem si taky neuvědomila." Věděla jsem, že je to chabá omluva, ale nic jiného jsem ze sebe nevydala.
K mému údivu se začal vesele smát. ,,To nic, jen si budeš muset uvědomit, že jsi nebezpečná." Pořád tam nějak přešlapoval a sykal bolestí, i když bylo slyšet, že se snaží, abych toho co nejmíň zaslechla.
Každý jeho bolestný povzdech mi způsobil podvědomé ostré píchnutí do břicha. Moc mě to mrzelo, ale zároveň jsem ještě měla jinou starost.
,,Ehm.. Stane? Já vím, že na to teď asi nemáš pomyšlení, ale..."
,,Copak?"
Ale odpovídat jsem nemusela, protože jen co se otočil, hned mu došlo o co jde.
,,Ježiši, přestaň, nebo to tady podpálíš!"
Postupně jsem do země vypalovala kolečka a zanechávala stopy sežehnuté trávy. Musela jsem pořád uhýbat pohledem, protože kdybych se na jedno místo dívala déle, vzplanulo by.
,,Já nevím jak přestat," pípla jsem úzkostně.
,,To já taky nevím, tak se zkus třeba podívat na nebe, tam není co podpálit.."
,,To už jsem taky zkoušela, ale nevidíš ty sežehnutý listy? Jsou nad námi stromy!" Začínala se mě zmocňovat panika. ,,Tak jak to mám, sakra, zastavit?!"
,,Nevím, tak přemýšlej.. Snaž se rozostřit pohled, nebo zavři oči, já nevím.."
Ihned jsem je zavřela. Žádné pálení do víček, nic. Proč mě to nenapadlo dřív?
,,Ou. Zavřít oči, to je logický. Musela jsem zpanikařit.." hlas jsem měla tichý a slabý jako dítě, které provedlo nějakou lumpárnu.
Jen se smál. ,,Ale stejně se nějak musíš naučit to zahnat, nemůžeš chodit se zavřenýma očima."
Triumfálně jsem se zasmála. ,,Proč ne?"
Chvíli se na mě natvrdle díval. Skrz svoje víčka jsem zahlédla každý jeho detail, jako když mám oči otevřené.
,,Ty fakt vidíš?"
,,Jo." Usmívala jsem se. Byla jsem šťastná.
,,A vidíš dobře?" probodával mě nevěřícným pohledem.
,,Skvěle. Po deseti minutách námahy jsou moje oči ještě pronikavější než normálně. Kdybych chtěla, mohla bych vidět tvoje kosti."
Nemusela jsem zdůrazňovat, že můžu vidět ještě něco víc než jeho kosti. Ale popravdě mi nešlo zaostřit pohled tak, abych viděla to co chci. Buď jsem ho měla jako pod rentgenem, nebo jsem ho viděla normálně.
Po tom, jak se na mě podíval jsem mu radši hezky rychle vyklopila celou pravdu. Chtěla bych se totiž ještě dožít dalšího dne.
Nastala chvilka ticha. Ale nebylo to trapný, spíš hodně příjemný.
,,No.. Tak co tomu říkáš?"
Nemusela jsem se ptát, co myslí. ,,Je to dokonalý. Úžasný. Nikdy bych nečekala, že tohle budu umět. Vlastně jsem ani nevěděla, co jsem měla čekat. Celá ta proměna a všechno.. Ty oči, toho, jak se mě lidé bojí.. Všechno to bylo strašný a já už jsem ani hezký věci nečekala.
Ale tohle je úžasný. Nevím co říct.. Připadám si mocná," smála jsem se.
Taky se usmíval, zřejmě měl stejně velkou radost jako já. ,,To jsem rád, že jsi ráda. Svojí vlastnost určitě ještě budeš vylepšovat. Každý na začátku dokáže jen to nejmenší a pak se pořád zlepšuje. Já jsem na začátku dokázal jen zmizet. Jen aby mě nikdo neviděl. Pak jsem uměn neviditelný chodit, potom se přesouvat o pár metrů a teď se umím teleportovat skoro přes celou Zemi."
Kdybych mohla otevřít oči, civěla bych na něj. ,,Děláš si srandu? Přes celou Zemi?"
,,Ne, nedělám. Je to pravda," usmíval se.
,,Tak to můžeš hodně cestovat. Zadarmo a rychle!" Byla jsem nadšená. Musela jsem si na obličej položit dlaně, aby se mi podařilo nechat zavřený oči.
,,Je to divný, mluvit s tebou a nedívat se ti do očí.." podotknul Stan.
,,Zvykneš si."
,,Tak jdeme trénovat? Aby sis vyzkoušela plamínky a naučila se trošku bojovat?"
,,Super!"
Nadšením jsem Stana objala. Neplánovala jsem to a ani jsem si to neuvědomila, dokud jsem mu nevysela kolem krku. Nevím co mě to popadlo, prostě jsem měla takovou radost z toho všeho, že jsem ho musela obejmout.
Vteřinové překvapení ho rychle přešlo. Věděla jsem, že bych se od něj měla rychle odlepit, než si to pořádně uvědomí, ale nešlo to. Stan je jako magnet: čím blíž u něj jste, tím víc vás přitahuje a tím hůř se od něj odlepujete.
Pomalu a lehce mě vzal kolem pasu. ,,Máš radost, viď?" Řekl to úplně jiným hlasem, než normálně mluví.
Svým skutečným hlasem. Hlasem člověka, co na sebe bere trápení všech ostatních, aniž by si toho kdokoli všiml, protože to pečlivě skryje za svou masku. Tón toho hlasu je prosycený skrz na skrz klidným, vyrovnaným smutkem.
Věděla jsem, že Stanova radost před chvílí, jeho smích a výrazy.. že to všechno je jen povrchní. Chvilka radosti, která okamžitě odejde.
Chtěla jsem poznat toho skutečného Stana bez žádné masky a zároveň jsem odmítala přijmout to, že je vyrovnaný se smutkem a smířený s tím co je. Bez známek odporu. Já jsem nikdy jsem taková nedokázala být, a proto jsem to teď ani nedokázala pochopit.
Pořád jsme tam tak stáli a já jsem se bála, že budu muset něco vysvětlovat. Ani sama sobě jsem si nic nedokázala vysvětlit.
Bála jsem se, že si Stan bude myslet, že jsem do něj zamilovaná. Bylo by těžký ho přesvědčovat o opaku, když jsem ho teď tak objímala. Ale já už jsem prostě taková. Sama nedokážu porozumět svýmu chování, natož abych ho vysvětlovala někomu jinému.
Naštěstí Stan nic neříkal a choval se normálně, jako bych mu právě nevisela kolem krku.
,,Začneme?" zeptal se.
,,Jak?"
,,Až řeknu ,teď´ tak se mě pokus spálit. Taky se musím rozcvičit."
To mě dost vylekalo. Dělá si srandu? Vždyť už teď má puchýře!
,,Jsi magor?" na nic víc jsem se nevzmohla.
,,Myslíš, že se nechám spálit? Jsi magor?" napodoboval mě se smíchem. Pustil mě a vydal se mezi stromy. ,,Až řeknu ,teď´, začni."
Nakvašeně jsem si založila ruce na prsou. ,,Jak chceš, ale bude tě to bolet."
Provokativně se ohlédl. ,,Však uvidíme," a pokračoval dál.
Teď jsem si ho mohla poprvé v klidu a pořádně prohlídnout. Měl šedé volné tepláky, černou mikinu s kapucí a tenisky. Vlasy měl svázané gumičkou, několik pramínků se uvolnilo a volně splývalo podél obličeje. Štíhlá svalnatá postava se mu pomalu kolébala ležérní chůzí, ruce měl v kapsách tepláků a potichu si pískal. Tak potichu, že kdybych za sebou neměla deset minut námahy, ani bych to nezaslechla.
Najednou se zastavil a díval se jakoby do dáli. ,,Teď"
Na zlomek okamžiku jsem počkala a pak otevřela oči. Mířila jsem na ramena. Do tmavé noci vystřelily dva oslnivé plamínky, ale než stačily doletět k Stanovi, byl pryč.
Ani jsem se nestačila zamyslet a už jsem cítila jeho přítomnost za mnou.
,,Víš, k čemu máš tuhle vlastnost?" pošeptal mi trochu smutně, ale velice drsně do ucha. Nečekal na odpověď. ,,Abys zabíjela."
Ani jsem se nehla. ,,Co to říkáš?" vyhrkla jsem tiše a slabě.
,,Pravdu. Nejdřív Sindy a pak další, které dostaneš na starost."
,,NE! Ty víš, že nebudu zabíjet!" teď už jsem měla drsný hlas i já. Pořád jsem k němu stála zády, oči zavřené, ale byla jsem připravená je každou chvílí otevřít a zaútočit na něj,
,,Dnes ne, ale později budeš. A ani žádná příručka ti v tom nezabrání."
Dostávala jsem na něj vztek. ,,Proč to říkáš?"
,,Protože se s tím musíš smířit," řekl hlasem bez citu.
Cítila jsem, jak ho nenávidím, jak bych byla ráda, kdyby neexistoval. ,,Ty mě nikdy nepřinutíš, abych zabíjela!" Prudce jsem se otočila a šlehla po něm plameny, ale byl pryč.
Zuřila jsem. Před tím jsem byla tak šťastná za svojí schopnost, ale on mi připoměl, k čemu je.
Stál teď několik metrů napravo. ,,Nemůžeš vzdorovat. Dostaneš rozkaz a splníš ho. Je to primitivní. Žádný odpor, musíš se s tím smířit, nic jiného ti nezbývá."
Odpor k němu se mnou cloumal. ,,Tak to by sis přál? Abych byla jako ty, se vším smířená? Nikdy, jasný? NIKDY! Ze mě nikdo loutku neudělá. A hlavně ze mě nikdo neudělá VRAHA! Co ty, hm? Zabíjel jsi někdy?"
Díval se na mě očima tvrdýma jako ocel. ,,Jo. Všichni jsme zabíjeli a ještě zabíjet budeme, stejně jako ty."
Zuřivost ve mě vybouchla. Moje plameny ho ale zase nezasáhly, zmizel. Nezavírala jsem oči a hledala ho všude, abych na něj mohla zase zaútočit. Dvakrát se objevil, jednou jsem ho popálila. Pak jsem najednou cítila, jak mi poutá ruce svýma, takže jsem se nemohla otočit. Stál za mnou.
Zuřivostí jsem podpálila korunu stromů ještě dřív než jsem si to uvědomila a zavřela oči. Teď mě ale hořící strom nezajímal.
,,Musíme se vrátit. Jdeme do akce," řekl Stan.
,,Vrahu. Nenávidím tebe a tu tvoji masku. Nedovolím, aby jsi se mnou manipuloval," vyhrkla jsem rychle a nenávistně. Teď, když se mě zase dotýkal, i když mě držel jen proto, abych se nemohla hýbat, zase jsem pociťovala ten magnetismus. Řekla jsem mu, že ho nenávidím, ale teď jsem si ani neuměla představit, jaké to je ho nenávidět. Nešlo to, necítila jsem k němu ani střípek nenávisti. Pochybovala jsem o tom, že je to vůbec možné ho nenávidět.
Ale štvalo mě, že je tak bezmocný. Trhalo mi to srdce, dusilo mě to zuřivostí a jeho vyrovnanost mě neskutečně vytáčela.
Po mých slovech sebou škubnul, jako by dostal facku a já jsem okamžitě začala litovat všeho, co jsem řekla.
,,Třeba po dnešní noci změníš názor," cítila jsem, jak schromažďuje sílu na teleportování. Kus stromu před námi hořel.
,,Mrzí mě to," řekl sotva slyšitelně, než mě zaplavila vlna žlutého světla, ještě ostřejšího než dřív.
Další kapitolka.. Původně se do ní mělo vejít víc, ale rozepsala jsem to víc, než jsem čekala, tak to musím zase roztáhnout xD. Tahle mě dost bavila psát, i když je taková asi o ničem..
No, tak co si o tom myslíte? Budu moc ráda, když v komentářích napíšete svůj názor =)



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marion An Marie Marion An Marie | Web | 26. prosince 2009 v 10:07 | Reagovat

kraaasna kapitola... Tuto poviedku mam velmi rada :D Ja som prisla oznamit, ze odchadzam a na blogu je moj posledny clanok cez tieto prazdniny: nova kapitola Temna, tak ked sa ti bude chciet, mozes si ju precitat xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.