13.kapitola: Kapesní příručka

8. června 2009 v 17:51 | Arinka |  Winner
Z minulého dílu:
Když už mě ta hra přestane bavit, když mě budou nutit, abych ublížila někomu nevinnému jenom pro to, že je to můj protihráč, prostě mu do ruky strčím návod, jak mě zničit.
Teď ho jen musím vyrobit.

Přešla jsem pokoj (a dávala si přitom poroz, abych zrcadlo obešla velikým obloukem) a začla se hrabat v prázdných sešitech. Hledala jsem ten nejvhodnější, kde bude dost místa a přitom nebude mít rvrdé desky.
Našla jsem trochu ošuntělý, tlustý sešit ve velikosti A5. Paráda.
Možná jsem se zbláznila, ale pro mě to nebyl jen návod. Pro mě to byla naděje, že můžu něco dělat podle sebe. Že mám ještě svoji vůli a můžu se rozhodovat jak chci. Krásný pocit uspokojení tím, že jsem si našla způsob, jak porušovat pravidla.
Věděla jsem, že Russel to ví. A věděla jsem, že může nařídit Stanovi, aby mi ten sešit vzal. A taky jsem věděla, že můžu připravit tým tým o jednu figurku - mě, a prototo Russel určitě vydá rozkaz. A Stan mi to bude muset vzít. Ale jámu to nedám. Prostě nedám.
Vzala jsem si pero a sedla si na postel. Přemýšlela jsem. Psaní, jazyk a hlavně sloh mi nikdy nešly, ale rozhodla jsem se to ingnorovat. No a co? Tak to možná bude plné hrubek a slohovej propadák.. Ale hlavně, že to poskytne informace k tomu, jak mě má dotyčný zabít.
Za spolední dva dny se toho stalo prostě moc, aby to byl člověk schopen všechno pobrat. Nevěděla jsem, o čem přemýšlet dřív. Mám řešit mámu a svého nového sourozence, nebo Sindy a její touhu, nebo spíš úkol mě zabít? Nebo mám uvažovat nad tím, co se dělo se Stanem? Další věc která mě trápila byl můj měnící se vzhled a strach, který ke mě pociťovali ostatní lidé. Taky mi začal dělat starosti Fred. Z toho, že seneukázal v klubovně jsem měla hodně špatný pocit.
Tak.. a kterou starost mám řešit dřív? A jde to vůbec nějak řešit?
Položila jsem si hlavu do dlaní. Vztekle a zuřivě jsem hopsala na posteli.
Ne.. nebudu řešit nic. Snažila jsem se nemyslet na nic. Na žádné trápení, nebo otázky nebo starosti. Prostě nic.
Uklidnila jsem se a znovu se podívala na sešit. Sama pro sebe jsem se usmála, dokonce mi unikl i tichý, vítězoslavný zvuk.
Už jsem na to přišla. Celý to pojmu jako vtip.
Vzala jsem si do ruky pero a přemýšlela nad názvem sešitu-návodu na zabíjení figurky číslo nevím, která se jmenuje Nina a zneškodnění Russelova týmu.
Nakonec jsem spokojeně napsala na přednÍ stranu desky:

KAPESNÍ PŘÍRUČKA O RUSSLÍKOVI A JEHO PANÁČCÍCH

Russlík.. Znovu jsem se zasmála. Jeho nová přezdívka se mi líbila, byla jsem pyšná na to, že mě napadla.
Byla jsem dost chytrá na to, abych věděla, že by to chtělo nějaký úvod. Když mě bude chtít někdo zabít, bude pro něj nejlepší, kyž bude mít to nejvíc informací o všem.
Takže jsem se pustila do psaní.

Byl jednou jeden tvoreček, který si říkal Russlík. Nebyl vůbec hezký - byl hodně škaredý. Měl na hlavě místo vlasů spoustu hadů, taky si ani nestříhal nehty, takže měl takové velké pozoury a kdoví co ještě. A pak měl ještě křídla -

Vzpoměla jsem si na Hill.

...křídla, která vůbec nevypadala jako normální křídla, ale byla tak odporná, že Russlík byl ještě ošklivější, než kdyby byl bez nich.
No, a protože byl ošklivý, tak se mu všichni smáli a jeho to moc trápilo. Probrečel tři dny a tři noci, a když už se na něj vybodli i hadi a přestali ho utěšovat, řekl si, že se na to vykašle. Vzpoměl si na Saurona z Pána prstenů a umanul si, že bude taky tak úžasný, jako byl on. Sauron měl přeci skřety a ti byli taky oškliví a Sauronovi to vůbec nevadilo. Russlík cítil ke skřetům silnou náklonnost.. Oni byli tak úžasně slizcí a oškliví! A ty zvuky, které vydávali! Prostě nádhera.. Ruslík se zamyslel nad tím, jestli jsou i skřeti ženského pohlaví..
Začal se mlátit do hlavy kvůli tomu, na co to myslí. Udělal si na hlavě spostu modřin a na mozku si udělal velký nádor, který bohužel způsobil to, že Russlík se stal ještě větším dementem, než byl doposud.
Mávnul svými odpornými křídly a řekl si: ,,Jdu na to!"
Pak vyšplhal na vysoký strom a při šplhání několikrát spadl, protože byl prostě strašné nemehlo. Při těch pádech si vylámal většinu zubů, taklže mu zbyly v puse jenom dva a on začal šišlat. Ale to našeho hrdinu neodradilo. Když se mu konečně podařilo vyšplhat na vrchol stromu (bohužel na tom pracoval několik hodin bez přestávky, takže v jeho kalhotech to začalo nepříjemě zapáchat), no když už teda byl úplně nahoře, vycenil své dva zuby, začal plakat dojetím, roztáhl paže a volal: ,,Budu pánem světa!!"

Bez ohledu na to, že jsem si uvědomovala, že z toho budu mít problémy, se mi moje pohádla moc líbila. Zněla tak nevinně! Jako když a nic nejde. Pohádka pro děti.
Nutila jsem se na všechno dívat tímhle bezstarostným, dětským pohledem. Ten balvan, který mi ležel na prsou se malinko zmenšil. Začínala jsem se se vším pomaličku vyrovnávat.

Příběh statečného Russlíka pokračuje. Rozhodl se, že všem ukáže, co v něm vězí! Stal se hráčem a udělal si sedm panáčků: Stana, Rika, Hacka, Hill, Melanii, Freda a Ninu. Stana určil jako vůdce těch ostatních a nařizoval mu, co mají dělat.Původně si s nima chtěl hrát. Líbila se mu počítačová hra Sims a přemýšlel, že si udělá svoje městečko s panáčkama a bude se o ně starat. Ale nakonec se držel svého plánu ukázat všem, že umí taky vyhrávat. Při nejhorším měl ještě pod postelí schovanou krabici s panenkami barbie, které ho nikdy neomrzely a nezklamaly.
Ale jeho idol Sauron byl nejpřednější.
Jeho motto bylo: Když jsem ošklivý, tak to neznamená, že jsem slabý! Věřil, že ho jednoho dne budou všichni ostatní hráči obdivovat a jeho dnem bylo potkat nějakou super slizkou skřetí ženu.. to si samozřejmě ale nepřiposštěl!
A tím začíná dobrodružsví Russlíka a jeho panáčků.

Spokojeně jsem si pročítala mojí úvodní pohádku. Pro protihráče by měla být užitečná jenom v tom, že by se dověděl, kolik nás je a kdo nás vede. Rozhodla jsem se, že budu pokračovat až budu mít víc informací.
Přemýšlela jsem, kam mám svoji novou kapesní příručku dát. Věděla jsem, že mi ji budou chtít zabavit, takže jsem jí nemohla zpustit z očí. Potřebovala jsem ho do něčeho dát. Do něčeho, co bych měla pořád u sebe.
Vzpoměla jsem si na svoje dětství. Když jsem byla malá a chodila jsem s mámou na nákupy. Vždycky jsem jí záviděla tašku a chtěla jsem mít svoji, abych si do ní mohla dát věci, které jsem si vybrala v obchodě. Dostala jsem malý, plyšový batůžek s Pikaču. Měla jsem ho vždycky moc ráda a dokonce i teď by měl ležet někde uložený ve skříni..
Vystartovala jsem zase přes pokoj ke skříni a hodnou chvíli se v ní hrabala. Pořád jsem nemohla najít svůj Pikaču batůžek.
Konečně jsem mezi hromadou haraburdí postřehla něco jasně žlutého. Hned jsem po tom skočila.
Vytáhla jsem svůj dětský batůžek a spokojeně ho oklepala. Povolila jsem ucha na maximum a zkusila si ho. Nštěstí mi ještě byl.
Rozepla jsem zip Pikaču za hlavou a vložila do něj sešit. Pak jsem se natáhla na postel, batůžek jsem si přitiskla khrudi, překulila se na břicho a zalehla ho.
Zavřela jsem oči. Žádná nová vlna světla mě nezaplavila, protože celou dobu byla v pokoji tma. Už jsem začínala strácet pojetí o tom, kdy je světlo a kdy tma - alespoň ve skutečnosti, když ne vmých očích.
Jakmile jsem se uklidnila a uvolnila, zase mě zaplavil proud myšlenek - starostí, trápení a otázek. Myslela jsem na mámino miminko. Děsila jsem se toho, že se mě bude bát. Nebo toho, že s ním ani nebudu moct být. Že ho třeba ani nikdy nepoznám..
Otřásla jsem se. Musím myslet na něco jiného. Sevřela jsem svůj batůžek. Pikaču. Pokémoni, jako malá jsem na ně hodně koukala. Kdoví, jestli se na ně bude koukat i moje budoucí sestřička nebo bratříček? No, to asi ne, to už na něj bude asi moc zastaralé. Na co asi bude koukat? Co ho asi bude bavit? Mohla bych mu ukázat.. ne, ono se mě asi bude bát, nebo..
Doprčic!
Zaryla jsem si prsty do vlasů. Nedařilo se mi ovládat vichřici v mé hlavě. Ale snažila jsem se. Moc jsem se snažila.
Nakonec jsem zkončila u Sindy - to nebylo o nic lepší.
Ale soustředila jsem se na ni. Zítra půjdu do školy a při troše štěstí jí tam uvidím. Třeba se nějak dohodneme..
Měla jsem plán.
Měla jsem to pod kontrolou.. nebo jsem si alespoň myslela, že to mám pod kontrolou.
Tak to máme další kapitolu =) Nějak mi připadá že to je kratší a kratší.. ale je to možná jen můj pocit XD Opět jsem toho chtěla napsat víc, ale.. nevešlo se. Nebo se mi spíš už prostě nechtělo pokračovat XD
Mimochodem, kdyby jste to ještě nevěděli (což asi víte, ale stejně..), tak už jsem nakreslila 3 postavy z Winner:
Tak to je asi vše.. Líbila se vám kapitola?
Prosím komentujte! =)

Zase jsem už neopravovala chyby, tak gomene =(





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 GuGluGi ◄► SBéčko GuGluGi ◄► SBéčko | Web | 9. června 2009 v 13:08 | Reagovat

Uaaa, to je dlouhé :D

2 Verush Verush | Web | 9. června 2009 v 14:05 | Reagovat

Mám dotaz: na kolik kapitol asi vidíš Winner? Taky by nebylo na škodu přidat po dlouhé době něco ze Skrytu duše.
Jinak, u této kapitoly jsem se vážně bavila, hlavně při zmínkách o Sauronovi a skřetkách : D

3 Lily - ♥ Sbecko ♥ :3 Lily - ♥ Sbecko ♥ :3 | Web | 9. června 2009 v 15:22 | Reagovat

:D:D:D pokémoni a pán prstenov začína sa mi to čím dalej tým viac páčiť.Hehe ...ja sa tak strašne teším na dalšiu časť :D

4 Eclarinka (Ec:*) Eclarinka (Ec:*) | Web | 10. června 2009 v 20:15 | Reagovat

Ahojky jak se vede???:D

5 lina lina | Web | 11. června 2009 v 14:56 | Reagovat

mrtě:D pohádka se povedla..:D

6 Arinka│admin Arinka│admin | E-mail | 12. června 2009 v 22:31 | Reagovat

[2]: Já vážně nevím, kolik kapitol to ještě bude.. =( Mám to rozvržený jen v hlavě, takže.. Můžu asi jen říct, že příběh je tak zhruba teprve ve čtvrtce.. XD Ta hlavní zápletka ještě nepřišla, ale už snad brzy.. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.