7.kapitola: Deprese

19. března 2009 v 20:57 | Arinka |  Winner
Z minulého dílu:
Měl pravdu, točila se mi z toho všeho hlava. Toužila jsem si lehnout do postele a pořádně se vyspat. Už teď jsem vnímala všechno jen na půl, byla jsem úplně omámená. Ani jsem se nenadála a už jsem seděla s Fredem v metru na cestě domů.
Takže zítra.. zítra možná objevím svou sílu. No, spíš Russelovu sílu.
Ale vím, že dnešek ještě nekončí. Pořád mě čekalo peklo doma, kde byl hlavní role Carl..


Nevzpomínám si, jak jsem se dostala na práh našeho bytu, zřejmě mě tam dostal Fred. Byla jsem ale tak vyčerpaná, že jsem si nedokázala nic vybavit. Taková nenormální únava.. jako bych byla opilá.
Začala jsem po kapsách hledat klíč od dveří. Když se mi ho ale asi po pěti minutách pořád nepodařilo najít, vzdala jsem to a zazvonila.
Modlila jsem se, ať otevře máma a ne Carl.
Samozřejmě, že otevřel on.
Proboha, proč se mi vždycky stane to nejhorší? Na Boha normálně nevěřím, ale pokaždé, když se mám setkat s Carlem, víří ve mě víra jako malý plamínek, v naději, že Bůh přeci jen existuje a mohl by mi pomoct zabvit se tý hromádky výkalů, která si říká Carl.
Jenže na Carla žádný motlitby ani zaklínadla neplatěj, na to je až moc odpudivej, pomohla by snad jenom nabitá bouchačka, jiný řešení nevidím.
No, i když už nejsem člověk, pořád ze sebe ještě nehodlám udělat vraha, takže návrh s pistolí se zamítá.
,,KDE JSI SAKRA BYLA?" zařval na mě jen co mě uviděl.
,,Ahoj Carle, jak se máš? Dneska je venku krásně, že?" řekla jsem jízlivě.
,,Už je tam tma, jestli sis nevšimla!"
Vážně? Tak to jsem opravdu nepostřehla, jediný co si pamatuju je Klubovna-metro-práh našeho bytu-klíče a naštvanej obličej Carla.
Ignorovala jsem ho, protáhla se kolem něj a začla si svlíkat bundu.
,,Tak mi sakra aspoň odpověz!"
,,Na co?"
,,KDE JSI BYLA? A NEZAHRÁVEJ SI SE MNOU!"
,,Proč bych si s tebou měla zahrávat? Jsi tak nudná, protivná a uřvaná osoba, že by mi to nestálo za to."
,,Ty jedna drzá....!" Carl byl rudý vzteky. Vážně vypadal, jako by mě nejradši na místě zastřelil. Takže nejsem jediná, kdo pomyslel na pistoli..
,,Neptej se mě, kde jsem byla, když tě to nezajímá. Je mi šestnáct a už si snad můžu někdy vyrazit ven." Bylo mi jasný, že Carl se mě neptá kvůli tomu, že by o mě měl strach, ale kvůli tom, aby měl záminku na mě řvát. Vydala jsem se do kuchyně.
Tedy aspoň jsem chtěla jít ke dveřím do kuchyně, ale přehlédla jsem skříň na boty a v plné chůzi do ní narazila. Odmrštilo mě to zpátky a roh skříně se mi bolestivě zaryl do stehna, až jsem sykla bolestí.
,,Ty jsi opilá?!"
,,Jasně že nejsem opilá!" zařvala jsem podrážděně. ,,Jedinej, kdo chodí domů opilej jsi ty! Meleš vždycky kraviny a smrdíš, jako kdyby ses týdny nemyl, takže se neopovažuj mě obviňovat, je jsem opilá! Prostě jsem jen unavená a když na mě budeš řvát, moc mi to nepomůže."
Tak. Řekla jsem mu to hezky od srdce a byla jsem na to pyšná, i když jsem se chovala, jako rozmazlenej fracek. Ale Carl si to zaslouží. On si zaslouží drzou, protivnou a uječenou pipinu, která mu poví, jak na tom ve skutečnosti on je.
Ale zřejmě jsem ho naštvala trošku víc, než jsem měla. Jeho svalnatá pravačka vyletěla do vzduchu, aby zasáhla mou tvář a uštědřila mi tak pořádnou facku.
Jenže já jsem byla taky naštvaná. Nemá na mě hned řvát, jen co mě uvidí. A nemá mě mlátit, protože nejsem jeho dcera a on na to nemá právo. Já s ním nemám nic společnýho, kromě toho, že ho má moje máma ráda. A fakt, že ho má moje máma ráda ještě neznamená, že ho budu mít ráda já a že ho budu respektovat. Ve skrytu duše pořád ještě doufám, že máma příjde k rozumu a uvidí, jakej je Carl parchant.
Takže jsem ho prostě nehodlala nechat mi dát facku a levačkou jsem ho pevně chytla za zápěstí, takže jeho dlaň se zastavila těsně před mojí tváří.
Vtřeštil na mě oči a zíral na mě pohledem plným hrůzy. Poprvé jsem ho viděla vyděšeného. A tu hrůzu jsem mu nepochybně naháněla . Já Nina Paufová. Měl ze mě strach chlápek, kterýho nenávidím nejvíc na světě.
Líbilo se mi to do té doby, než mě napadla jedna znepokojivá otázka: Proč mu proboha zrovna já, jeho protivný a nenáviděný nevlastní dítě, naháním strach?
Pak jsem se podívala na naše ruce. Drtila jsem mu zápěstí. Svírala jsem ho takovou silou, že jsem mu působila bolest, ale on ze sebe strachy nevydal ani hlásku, jen na mě vyděšeně a překvapeně zíral.
Očividně nic nechápal. A já taky ne.
,,Nino!"
Byla to máma. Seběhla dolů po schodech, celá ustaraná. Rychle jsem pustila Carla a otočila se k němu zády, ale jakmile jsem se podívala na mámu, celá zkameněla.
To jsem taky nechápala. Co je na mě zvláštního, že na mě zírá i moje vlastní matka, která mě zná od malinka?
Chvíli bylo ticho a já se začínala cítit dotčeně.
,,K..Kde jsi, prosím tě, byla? Bála jsem se o tebe."
Led roztál, atmosféra se uvolnila.
,,Venku s kamarádama."
,,To jsi nemohla dát vědět?
Trochu mě začínalo lízt na nervy, jak z mravence dělá velblouda. Vždyť jsem byla jen venku. Tedy, alespoň pro ně jsem byla jenom venku. Oni nevědí, co s stalo, tak si ani nemůžou dělat starosti.
Pokrčila jsem rameny. ,,Promiň," prohodila jsem a vydala se nahoru do svého pokoje. Už jsem se nemohla dočkat, až se natáhnu na postel a schrupnu si. Ten rozhovor s Russelem, záchvat vzteku, informace a to všechno mě tak vyčerpalo, že už jsem nebyla schopná ani pořádně myslet.
Jak jsem stoupala po schodech, zaslechla jsem ještě hlasy Carla a mámy.
,,Ona je příšerná! Musíš s ní něco dělat, neuvěřitelně jsi ji rozmazlila!" stěžoval si Carl jako malý děcko.
,,Já vím, miláčku.."
,,Ne, tohle už dál nebudu snášet, tu její drzost! Prostě s tím musíme něco udělat!"
,,Hm..ano, měli bychom.." máma zněla unaveně.
,,Vím co uděláme-"
A pak jsem za sebou bouchla dveřmi. Je mi jedno co chtějí udělat, já je rozhodně nehodlám poslouchat. Teda alespoň Carla ne.
Rozvalila jsem se na postel, a ještě před tím, než jsem zavřela oči, jsem se podívala na budík. Bylo Půl dvanácté. Páni, to by člověk netušil, jak rychle ten čas letí...
A pak jsem usnula.

Ráno byli naštěstí Carl i máma v práci, takže jsem měla klid. Pořád jsem ještě neměla sílu se s nima hádat, v noci se mi špatně spalo. Ne, že bych měla hrozné sny, nebo tak něco. Po pravdě, vůbec si nepamatuju, že by se mi vnoci vůbec nějaké sny zdály. Spíš jsem měla pořád pocit, jako bych se celou noc nějak měnila. Nedokážu pochopit, co to bylo za pocit, co se vlastně dělo. Každou vteřinou jsem vnímala dotek přikrývky stále silněji a to hlavní, co mi dělalo starosti byly moje oči.
Když je člověk zavře, měl by vidět jen tmu.
Ale když jsem je zavřela já, viděla jsem jenom světlo. Nekonečný bílý prostor, kterým slabě prosvítaly obrysy nábytku v mém pokoji. Jako bych je měla jen přivřené.
No, a to se pak zkuste vyspat, když si ani nemůžete zhasnout v očích. Celou noc jsem všechno viděla jasně, i když jsem spala.
Jak můžu vidět v pokoji, který je zahalený v noční tmě a ještě k tomu, když mám zavřený oči?
Ničemu nerozumím.
Začala jsem si připadat ještě míň člověkem, než včera. Byla jsem ráda, že alespoň vypadám jako člověk, o čemž jsem se přesvědčila v zrcadle.
To jsem si myslela, ale jen do té doby, než jsem vyšla na ulici.
Vyrazila jsem po chodníku do školy jako vždycky. Ulice byly řeplněné uspěchanými lidmi, všude panoval zmatek, na silnicích zácpy aut a pořád bylo slyšet houkání sirén. Prostě klasické ráno v New Yorku.
Když jsem procházela mezi ostatními, zpočátku bylo všechno v pohodě, dokud do mě nenarazil malý, roztomilý školák.
,,Promi-" začal se omlouvat, ale pak, když se na mě podíval, úplně se zasekl a vytřeštil oči. Začal lapat po dechu, jako by měl záchvat.
Chtěla jsem ho uklidnit. ,,To je v pohodě," mrkla jsem na něj s úsměvem.
Chlapečkovi se začaly kutálet po obličeji slzy a začal nahlas vřískat s pohledem plným hrůzy upřeným na mně.
Opravdu jsem to nechápala. Čím ho tak děsím?
,,Á, tady jsi, Miky!" zvolala jakási žena. ,,Proč brečíš? Neboj se, už jsem tě našla.."
Pak se podívala na mě a taky zkameněla, v očích se jí objevil strach.
,,Pojď, Miky. Jdeme! Rychle!" vzala za ruku své dítě a beze slova ho táhla za sebou opačným směrem takovou rychlostí, až muselo vedle ní běžet.
Srdce mi začalo tlouct a valila se na mě vlna zmatku, zoufalství a smutku. Potlačila jsem tu vlnu s tím, že si nebudu lámat hlavu kvůli nějakým dvoum poblázněným osobám.
Ale přesto jsem se bála. Bála jsem se, že lidé nějak vidí, nebo cítí to, že už jsem jiná. Bála jsem se, že se mě začnou bát. Že pro ně jsem něco jako zlá nemoc, nákaza, nebo nějaká odporná plíseň, které se mají vyhábat.
A v hloubi duše jsem se bála, že mají pravdu.

Ve škole to nebylo o nic lepší, než ráno. Když jsem procházela vstupní halou, spolužáci odvraceli pohledy a dělali mi místo abych mohla projít. Kolem mě se tvořil kruh prázdna jako ochranná bariéra.
Někdo se na mě díval s odporem, někdo s panickou hrůzou, někdo se strachem.. A většina studentů odvrátila pohled a rychle mazala pryč, dělající, že neexistuju, že mě vůbec nezahlédli.
Kamarádi, s kterými jsem se dřív bavila ode mě utíkali a když jsem na někoho promluvila, dělal že mě přeslechl a utíkal pryč.
Už jsem to nemohla vydržet, obrátila jsem se na podpatku a běžela pryč k východu. Někdo se mi ale postavil do cesty.
,,Jé ahoj, Nino! Kam jdeš? Něco sis zapoměla doma?"
Byla to Sindy. Dívala se na mně jako vždycky, smála se a vypadala bezstarostně. Pak jsem ale zahlédla cosi v jejích očích. Co to bylo? Nenávist?
,,Haló! Nino, jsi tam?" smála se Sindy.
Ne, muselo se mi něco zdát.
Poprvé za ten den jsem se usmála. ,,Jo, jsem."
,,Hm? Tak kam jdeš?"
,,Domů, balím to tu."
,,Proč, prosím tě?"
,,To sis nevšimla?" vyjela jsem na ní podrážděně. ,,Jak se na mě všichni dívají? Už tu nevydržím ani vteřinu!"
,,Ále.." protáhla se. ,,To bude zase nějakej školní vtip na tvůj účet. To víš, někoho si vybrat musej."
Tak tomuhle jsem rozhodně nehodlala uvěřit. Tušila jsem, že ostatní lidi prostě vidí, že jsem ... něco jinýho než oni.
,,Řekni mi pravdu," podívala jsem se Sindy do očí. ,,Vypadám dneska nějak jinak, než jindy?"
,,No, kromě toho že se mračíš, jako bys nejradši někoho nakopala do zadnice, tak ne."
Zazvonilo.
,,Pojď, jdeme do třídy," řekla Sindy.
Šla jsem, ale ne pro to, že by mě Sindy přemluvila. Byla jsem zvědavá, Sindy mi přišla taky nějaká jiná.
Všechny hodiny jsem jenom proseděla v lavici a snášela nepříjemné pohledy ostatních. Nemohla jsem přehlédnout, jak se každý student snaží sedět co nejdál ode mě, jako bych byla mor. Dokonce i profesoři se mi vyhýbali pohledem a ignorovali mně.
Jediný, kdo se mě nebál a dokázal se mi podívat do očí byla Sindy. Z toho jsem byla taky zmatená, protože se Sindy jsem nikdy nebyla až tak velká kamarádka. Nikdy jsem jí neříkala všechno ani jsme nebyly moc často spolu. Nechtělo se mi uvěřit tomu, že se mě nebojí jenom pro to, že jsem pro ní nejlepší kamarádka. Musí to mít jiný důvod.
Postřehla jsem, že k ní se všichni také chovají jinak, než dřív. Dřív byla Sindy jenom normální veselá holka z party, ale dnes jako by byla královna školy. Kdykoliv se ocitla dál ode mně, hned byla obalená spoustou lidí. Kluci na ní upírali žhavé pohledy a ona jim je vesele oplácela.
Vyzařovala z ní aura, která všechny kolem přitahovala, jako světlo přitahuje můry.
Muselo se jí taky něco stát, stejně jako mě. Určitě se muselo něco stát.. Začala jsem mít podezření.
Ona je stejná jako já, akrát že já lidi odpuzuju a ona je přitahuje. Nechtěla jsem tomu uvěřit.. Přece se nemůže stát tolik divných věcí najednou! To je blbost!
,,Děje se něco, Nino?" zeptala se, když mě přistihla, jak zamyšleně koukám do prázdna.
Rozhodla jsem se něco zkusit..
,,A co myslíš ty, Sindy? Děje se něco?"
,,Já myslím, že jo," v očích se jí zablesklo. Škodolibě nebo pobaveně? Nedokázala jsem to uhodnout.
Ozvalo se zazvonění, které oznamovalo konec vyučování.
,,Ještě se uvidíme," řekla mi Sindy, když se zvedala.
Pokrčila jsem rameny. ,,Když myslíš.."
Pak odešla a hned jak se ode mně vzdálila víc jak čtyři metry, hned byla obklopená kupou lidí.
Sbalila jsem si učebnice a vyrazila ke školní jídelně. Ne že bych měla chuť na jídlo, to vážně ne, ale chtěla jsem si tu počkat na Freda. Potřebovala jsem někoho, komu můžu věřit. Momentálně jsem věřila jenom jemu. Ani mámě, ani Sindy, ani Stanovi. Jen jemu - Fredovi.
Postavila jsem se ke vchodu a vyhlížela Freda. Studenti, kteří chtěli jít na oběd se radši obrátili a byli o hladu, než aby prošli do jídelny kolem mě.
Bylo mi z toho špatně. Bylo mi ze všech špatně. Opovrhovali mnou. Báli se mně. Nenáviděli mně. Ignorovali mně.
Nikdy jsem nebyla moc závislá na názoru ostatních, ale když mě odsuzovali úplně všichni, tak to už mě dokázalo dostat na dno.
Viděla jsem, jak se skupina děvčat obrací, jen co mě zahlédly. Znechuceně jsem si odfrkla a rozběhla se za nimi, protože jsem v jejich partě spatřila Rin.
Rin byla Fredova dívka. Okouzlující blondýnka, která byla proklatě chytrá a mazaná a patřila do oblíbené vrstvy.
,,Hej! Počkejte, chci s váma mluvit!" zavolala jsem na ně.
Dělaly, že mě neslyšely.
,,Rin!"
Ignorovala mě.
Ruply mi nervy. Vážně, tohle se už vydržet nedalo. ,,TAK SAKRA! TY JEDNA HLUCHÁ HUSO, ZASTAV SE, NEŽ TI JEDNU UBALÍM!"
Zarazily se. Vypadaly, že je zaplavila hrůza, jako by jim někdo vyhrožoval, že je zastřelí, pokud se hnou.
,,Rin," promluvila jsem klidně, i když mě jejich reakce zabolela. ,,Viděla jsi dneska Freda? Je ve škole?"
Rin měla slzy na krajíčku.
,,A..A p-proč tě to zajímá? N..nechceš mu n..nic udělat, že ně?" koktala.
,,Jasně že ne, nejsem blbá!"
Bylo ti cho.
,,Tak je teda ve škole?"
Rin sebou cukla, jako bych ji uhodila. ,,Ne, dneska nepřišel."
,,Fakt?"
Sklopila oči. ,,Jo."
Pokrčila jsem rameny a vyšla z budovy. Alespoň se budou moct ostatní v klidu najíst, pomyslela jsem si hořce.
Hned, jak jsem dorazila domů mi bylo jasný, že Carl i máma jsou doma. Oba tu měli boty i bundy. Polil mě strach, že se mě budou taky bát. Taky jsem měla trochu výčitky svědomí za to, jak jsem se včera chovala rozmazleně a dětinsky.
Zula jsem se a vešla do kuchyně. Carl a máma zrovna jedli a něčemu se smáli. Oba vypadali děsně šťastní a zamilovaní. To byla jedna z mála chvil, kdy jsem je viděla oba šťastné. V poslední době jim to moc neklapalo. Neklapalo to nám všem dohromady.
Jakmile si mě všimli, úsměvy na jejich rtech povadli. Carl se díval na stůl a dělal, že jediný, co ho zajímá v celým vesmíru je talíř s těstovinama.
To je špatný. Většinou když mě uvidí, začne řvát nebo buzerovat. Bylo vidět, že se na mě nedokáže strachy ani podívat.
Máma byla o něco lepší, dívala se mi do očí, ale já jsem v jejím pohledu viděla, jak moc se musí přemáhat, aby se odporem neodvrátila. Navíc svůj hrníček svírala tak křečovitě, až jí zbělely klouby na rukách.
To už na mě bylo moc. Oči mě pálily a měla jsem pocit, jako by se mi do žaludku dostal nějaký tvor a zuřivě požíral všechno uvnitř mě, až se dostal k mému srdi a zakousnul se do něj jako do oříšku, který se rozletěl na tisíc malých kousků.
Dokázala bych nějak vydržet, kdyby mě nenáviděli všichni, ale nedokázala bych se dívat na nenávist a odpor v očích mojí vlastní mámy.
Konečně jsem si to otevřeně přiznala - jsem zrůda.
Nebezpečná, hnusná, oporna bestie. Všichni se na mě dívají jako na zvíře, které má vzteklinu. S tím se nechci smířit. S tím se nedokážu smířit.
Lapala jsem po dechu. Oči se mi leskly, věděla jsem, že už dlouho neudržím slzy, které se draly ven.
Do ticha v kuchyni se ozvala rána, jak mi vypadl z rukou batoh s učením.
Chvíli jsme si hleděly do očí a pak to už máma nevydržela a odvrátila pohled plný strachu. To co udělala mě zasáhlo jako pěst do břicha od kulturisty.
,,A-ahoj.. Jak bylo ve škole?" vypravila ze sebe třesoucím hlasem.
To už jsem nevydržela. Otočila jsem se a běžela pryč, se slzami na tváři. Potřebovala jsem být sama, ale v městě jako je New York jsou všude lidi. Dostala jsem se dovelkého parku a běžela mezi stromy. Co nejdál. Co nejdál, kam nikdo nechodí.
Doběhla jsem daleko od laviček a míst plných dětí, do toho nejzaššího koutu parku. Bylo to nezajímavé místo, kde je málo stromů, samé odpadky a kamínky. Jediný, co na tom místě bylo zajímavý byla vysoká rozhledna, na kterou už stejně nikdo nechodil, protože nebylo na co se z ní dívat.
Tohle místo bylo přesně pro mě. Ta rozhledna byla věc, která se mi zrovna teď hodí nejvíc.
Pomalu jsem začala stoupat po železných schodech.
Všichni mě nenávidí. Moje vlastní máma mě nenávidí. Bojí se mě. Štítí se mě.
Jsem zrůda. Nejsem k ničemu. Teď už jsem jen odpad v tomhle městě. Už nejsem člověk. A když nejsem člověk, jsem nic. Nic dobrého, jen to špatné, co zamořuje tenhle svět. Nechci být otrok Russela. Nechci nikoho poslouchat. Nechci pro nikoho pracovat.
Došla jsem úplně nahoru a opřela se o zábradlí.
...Nechci žít.
Noo.. a pokračování příště xD Tohle byla trochu depresivní kapitola.. však jsem jí takypodle toho pojmenovala
Tuhle kapitolu jsem psala dlouho - od té doby, co jsem přišla ze školy až do těď (20:21). Řekla jsem, že budu přidávat kapitoly častějc a zatím to dodržuju.. musím se pochválit XD Na to, že jsem tak líná, tak to je ještě dobrý XD
Prosím komentujte. Chtěla bych vědět, jak se vám to líbilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 GuGluGi ◄► SBéčko GuGluGi ◄► SBéčko | Web | 20. března 2009 v 11:26 | Reagovat

Můj názor na čtení povídek jsi slyšela nejméně milionkrát :D :D Moc ráda bych si to přečetla, ale čas mi to nedovoluje :D

2 Verush Verush | Web | 20. března 2009 v 13:20 | Reagovat

Páni! Honem další díl! : )

Hromádka výkalů, která si říká Carl *mwahahaha*

3 lina lina | Web | 20. března 2009 v 14:15 | Reagovat

GuGlugi: tak proč sem ten komentář píšeš??O_o

Jaj..také depresivní:D ale pěkný..už se těším na dlaší:D

4 jessiek jessiek | Web | 21. března 2009 v 9:44 | Reagovat

jasný:D

5 GuGluGi ◄► SBéčko GuGluGi ◄► SBéčko | Web | 21. března 2009 v 10:57 | Reagovat

lina: páč jsem sbéčko a Arinku mám moc ráda stejně jako její blog, ráda si čtu články z jejího života atd. písničky, ale na povídky prostě nemám čas :)

6 Nellie Happyness Nellie Happyness | Web | 12. května 2009 v 10:38 | Reagovat

Tohle byla hodně nečekaná kapitola.. Hodně mě to překvapilo, protože píšu něco podobného, taky mám velkou sílu (ale proto že jsem upír), taky jsem skoro zabila mého nevlastního otce, ale já jsem krásnější než dřív, takže tohle jsem fakt nečekala..
A myslím si že ta Sindy bude z nějakého druhého týmu proti kterému budou bojovat =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.