3.kapitola: Complet Street

23. ledna 2009 v 21:07 | Arinka |  Winner
Z minulého dílu:
,,Znamená to, že vy jste vyvolení. Celkem je vás šest."
Vykulila jsem na něj oči.

,,Že je nás šest? Šest takových, kterým se zdál ten hroznej sen?"
,,Přesně," kývnul mi Stan. ,,Tak co kdybych vás seznámil? Vy dva jste už poslední, takže teď jsme kompelt."
,,A kde jsou ti zbylí čtyři?"
,,V naší...eh.. jak bych to nazval.. klubovně? No, možná se to tak dá říct," zasmál se.
,,Paráda, tak nás tam zaveď," to víte.. byla jsem fakt zvědavá. Nevěřila jsem celýmu dnu. Za ten proklatej den se snad nestalo nic normálního. Věřila jsem, že se pak prostě jen probudím, a zjistím, že to všechno byl jen praštěnej sen. V tenhle den už mě nic nepřekvapí.
S Fredem jsme za ním šli do rušných ulic New Yorku. Všude byly slyšet syrény a hukot aut - tenhle život miluju.
Nastoupili jsme do metra a jeli na nějaké místo zvané ,,Complet Street". Tak to je nejdivnější název, jakej jsem kdy slyšela. Na takovým místě jsem ještě nikdy nebyla, to bych si určitě pamatovala.
Vystoupili jsme a pěšky šli takovou dálku, až jsem myslela, že mě upadnou nohy. No.. eh.. zas tak strašný to zas nebylo, ale stejně!
,,Jéžiši Stane! Jak daleko to ještě je?" zaúpěla jsem. Taky jsem začala pociťovat, že čím víc jdeme, tím víc mě začíná bolet můj potetovaný kotník.
,,Už jen kousek, nebuď tak líná," řekl provokativně.
To mě celkem naštvalo. Věděla jsem, že jsem líná, ale rozhodně jsem to nehodlala přiznat.
,,Hele, ty se zklidni! Já líná nejsem, jen mě už začíná bolet ten kotník, a to dost!" řekla jsem paličatě. No, přiznávám, že jsem se možná chovala trochu dětinsky, ale celej ten den byl divnej, no ne? Stejně se brzo probudím a zjistím že to byl sen. Nebo jsem jen byla podrážděná? To je taky dost možný, protože bolest kotníku se ukrutně zvyšovala. Cítila jsem tam dvě tečky, který mě pálily jako kousky lávy.
,,No, něco hold musíš vydržet."
,,Hmm.." zabručela jsem. I když jsem možná byla dost protivná, Stan mě touhle větou přišel děsně sympatický. Nemám ráda lidi, co nic nevydržej. A nesmějte se, fakt mě to bolelo!
,,Frede, v pohodě?" zeptal se ustaraně Stan, zatímco mě tak odbyl.
Náhle jsem si vzpoměla na Freda. Celou cestu šel tiše a tak nenápadně, že jsem dokonale zapoměla na jeho existenci.
Podívala jsem se na něj.
Vypadal mnohem hůř, než já - zase. Za krkem se už držel obouma rukama, oči měl jemně přivřené a ústa pevně sevřená, jak se snažil vydržet bolest.
,,Jo, v pohodě," syknul tiše a krátce. Bylo vidět, jak zase rychle zatnul zuby.
,,Nevypadá to tak," řekl Stan a obrátil se k němu. Sundal mu z krku jeho ruce a já uviděla něco, z čeho mi přeběhl mráz pozádech. Uvědomila jsem si, že ty dva malý, žhavý uhlíky, co mi vypalovaly kůži na kotníku, jsou nic o proti tomu, co měl Fred.
Kolem krku se mu omotávala dlouhá, ohnivá ruka s nechutnými drápy a já jsem nemohla pochopit, jak to Fred může vydržet. Jak může být tak silný, že necekne ani slovo při tak velké bolesti?
Všechna moje hraná detinskost a paličatost naráz vyprchala.
Přiskočila jsem k Fredovi a obejmula ho kolem pasu, abych mu ulehčila chůzi, i když vlastně nohy měl v pořádku. Ale to mi bylo jedno, prostě jsem mu potřebovala nějak pomáhat. Kdybych nevěděla, jak strašně to bolí, nikdy bch to nepochopila. Jenže já citila ty svoje hnusný, vytetovaný oči na svým oktníku a když jsem si představila, jak se mi kolem krku ovívá ohnivá ruka, celá jsem se otřásla.
Naléhavě jsem pohlédla na Stana.
,,Kdy to skončí? Kdy to proboha skončí?!"
,,Neboj už brzy, jen co dojdem do Klubovny. Už jsme blízko."
A měl pravdu. Zabočili jsme za roh do špinavé páchnoucí ulice, pak ještě za jeden roh a potom jsem vstoupili do starého, zchátralého domu, který vypadal, že se ho asi deset let nikdo nedotkl.
Fred už měl oči úplně zavřené, byl celý horký a začal se potit. Abych nezačla panikařit, radši jsem se soustředila na věci kolem mě a snažila se mu co nejvíc pomáhat. Stoupali jsem po špinavém, zaprášeném schodišti.
,,Ty Stane, máte tu i uklizečku?" chtěla jsem, aby to znělo pobaveně, ale z mého hlasu sršelo napětí a strach o Freda.
,,No, na hygienu si moc nepotrpíme, budeš si muset zvyknout," odpověděl mi, a narozdíl od mýho hlasu, ten jeho zněl bezstarostně a v očích mu žhnuly provokativní jiskřičky. Když ale zahlédnul můj obličej, dodal šetrně: ,,Neboj, už brzy to sknší, věř mi."
,,Nic jinýho, než ti věřit, mi ani nezbývá."
,,Vím, jaký to je, taky jsem si tím prošel, ale co nevidět to už bude za vámi." a bez dalšího slova pokračoval dál po schodišti.
Překročili jsme už posledcní schod a vstoupili do místnosti. Fred se statečně držel, ale stejně mi pohled na něj trhal srdce.
V místnosti bylo několik postav. Rychle jsem je přelétla pohledem: Na pohovce seděli dva kluci, tak kolem sedmnácti let, oba měli špinavě blond vlasy, ale jinak se na pohled úplně lišili. Opodál stála dlouhá štíhlá dívka s rovnými hnědými vlasy, která si povídala s velice hezkou, nakrátko ostříhanou dívenkou, která měla také blond vlasy, ale neuvěřitelně světlé. Mezi všema působyla tak mladičce a roztomile, mohlo jí být maximálně čtrnáct, ani ne, usoudila jsem.
,,Zdar všichni!" pozdravil Stan. ,,Tak teď už jsme kompletní, tady jsou poslední dva z našeho týmu: tahlerázná a hezká holka je Nina a tohle je Fred. Nečekanou náhodou se znají."
Ozvalo se brblání na pozdrav. Jen jsem kývla hlavou, neměla jsem náladu na zdvořilosti, když se vedle mě Fred užíral bolestí. Naléhavě jsem se ohlédla na Stana, Můj pohled říkal něco jako tak-hele-už-s-ním-něco-dělej-ať-se-netrápí!
Stan očividně pochopil.
,,Jasně, za chvíli už to bude mít za sebou, pusť ho, Nino."
Mlčky jsem Neochotně pustila Freda, který se musel rozkročit, aby se udržel na nohou. Podezíravě jsem pozorovala Stana.
Ten přišel k Fredovi a zaujmul mou pozici.
,,Počkej tady, budu s ním spěchat, aby už necítil bolest," řekl mi Stan a odešel s Fredem protějšími dveřmi dřív, než jsem se stihla zeptat, co s ním tam jde dělat.
Otočila jsem se na skupinku lidí.
,,Co tam jdou dělat? Co se stane s Fredem?"
,,Myslíš jako, co se stane s jeho lidskou schránkou?" zeptala se mě ta dlouhá, hnědovladá dívka.
Nechápala jsem jí. Civěla jsem na ní a snažila se potlačit paniku.
,,No jednoduše řečeno.." pokračovala ta dívka, ,,Ten klk zemře."
Celá jsem se napnula a z mých úst uniklo zděšená vykřiknutí. Rychle jsem se otočila a chtěla se rozběhnout k těm dveřím, kterými odešli Stan s Fredem, ale čtyři silné ruce těch blonďatých kluků mě chtily.
Chtěla jsem zakřičet, ať mě pustí, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku, protože mi rukou ucpali ústa, že jsem sotva dýchala.
Teď už jsem se toužila probuďit. Už to nebyl ten divnej sen, ale noční můra. Ale taky jsem už věděla, že se mi to nezdá, že je to realita. Čím pevněji mě svíraly ty obrovské ruce, tím jistěji jsem to věděla.
***************
Konec 3 kapitoly.. Líbila se vám? A jste zvědaví, co bude příště? =D Možná překvápko.. =D Prosím napiště mi komentář, moc by mě to potěšilo.. =)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mell → ♥♥♥ Sbeecko 4 ever ♥♥♥ Looobam :-* Mell → ♥♥♥ Sbeecko 4 ever ♥♥♥ Looobam :-* | Web | 24. ledna 2009 v 10:02 | Reagovat

Uuuuha nepriemna situacia .....hmmmm vazne som strasne zvedava co urobia s Fredom :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.